Jednou takhle ráno...

3. března 2017 v 0:56 | Vesnický Šílenec |  Rozepsané povídky
Ráno mě probudil nepříjemný tlak v břiše a následný běh na toaletu by se dal přirovnat startu formule. I přes mou nadlidskou rychlost jsem to bohužel nestihl a obsah mých střev skončil z části v mém pyžamu a z větší části na podlaze díky díře mezi nohavicemi. Než jsem stačil cokoliv udělat, objevila se moje stará, stihla říct pouze "Co to sak..." a uklouzla na nejbližším exkrementu. Při pádu se praštila hlavou o kliku u dveří až vystříkla krev a tak už chodba připomínala surrealistické dílo tvořené hnědou a červenou barvou.

Jednal jsem rychle. Popadl jsem Ofélii, tak se ta moje příšera jmenuje, a odtáhl ji ven z domu, protože ten smrad byl prostě nesnesitelný. Naštěstí byla v bezvědomí, tak se to obešlo bez jejích typických nadávek.

Chtěl jsem zavolat sanitku, ale došlo, že mobilní telefon zůstal doma. "To ať raději chcípne, než abych do toho smradu znova vlezl", zamumlal jsem si, a vydal se do kůlny pro lopatu s úmyslem, že Ofélii raději dorazím a těla se zbavím.

Bylo už kolem poledne, zrovna jsem zakopával mrtvolu za dům, když přiběhl udýchaný soused Svatopluk Vidlička, bývalý člen StB, KSČ a amatérský dělostřelec.

"Co tam zakopáváš Karle?" zeptal se a už vytahoval krabičku s cigaretami. "Staré flašky od piva na horší časy," odpověděl jsem, hodil lopatu na zem a taky vyndal cigarety z kapsy. "Jak to, že jsi tak udýchaný? Neříkej mi, že jsi běžel," zeptal jsem se a přemýšlel s čím ten starý hypochondr zase přišel. Minule si ten blázen myslel, že má nemoc z ozáření, o týden dřív pro změnu tvrdil, že jeho pravá noha je nádor a chtěl, ať mu ji useknu. Naštěstí ho obvykle stačilo opít a druhý den si na žádnou nemoc ani nevzpomněl.

"No to mi neuvěříš, musíš jít se mnou a podívat se sám," řekl a zněl při tom vystrašeně. "Ty jsi fakt magor," mumlal jsem si pod vousy, ale stejně jsem šel, protože jsem byl zvědavý s čím přišel tentokrát.



Pokračování dopíši někdy až se mi bude chtít.
 

Kam dál

Reklama